Princip účinku včelího medu

Med je jako potravina využíván již po několik tisíciletí, znali jej staří Egypťané a dost možná i starší civilizace. Jenže med není pouze obyčejnou sladkou potravinou, ale je zároveň i lékem proti mnoha bakteriálním, virovým i houbovým chorobám. Po staletí je znám jeho hojivý účinek na rány a popáleniny, avšak dnešní moderní medicína na med mírně pozapomněla, neboť se po druhé světové válce rozšířilo použití antibiotik. Na jednu stranu je pravda, že objev penicilinu zachránil mnoho lidských životů, na druhou stranu je třeba říci, že široké používání antibiotik po několik desetiletí vyústilo v rezistenci spousty kmenů bakterií, a tak dnes vědci hledají náhradu za „klasická“ antibiotika. Jedním ze směrů, kterým se některé skupiny vědců vydaly, je popis funkce a účinnosti medů proti původcům různých onemocnění.

Hlavní složkou medu jsou cukry – glukosa a fruktosa, dále pak sacharosa, maltosa, melecitosa a jiné, dále med obsahuje mnoho vitamínů, minerálů, aminokyselin a dalších látek proteinové povahy. Kromě toho je med také obohacen metabolickými produkty rostlin, z nichž pochází nektar či medovice. A nejen to, med obohacují i samotné včely, přidávají do něj další enzymy podílející se na zrání medu v úle. Kombinace těchto látek pak vede k tomu, že med inhibuje nebo úplně zastavuje růst mnoha mikroorganismů.

Osmotický efekt

Vysoká koncentrace cukrů a zároveň nízký obsah vody v medu vede sám o sobě ke vzniku prostředí nevhodného pro růst a množení mikroorganismů. Středoevropské medy obsahují přibližně 18 – 20 % vody, med je prakticky přesycený roztok cukrů. Med s takovýmto obsahem vody se označuje jako zralý, pokud je správně uskladněn nemůže se samovolně zkazit. Vysoký obsah cukru vytváří hypertonické prostředí, které bakteriím de facto vysává vodu, a proto nemohou normálně růst. Zajímavé ovšem je, že antimikrobiální účinek medu netvoří pouze nízký obsah vody, ale podílejí se na něm i jiné faktory. Při laboratorních pokusech se prokázalo, že velmi zředěné medy stále vykazují antimikrobiální aktivitu. Byl také testován roztok glukosy a fruktosy smíchaný tak, aby napodoboval med, tento umělý roztok cukrů však žádnou antimikrobiální aktivitu nevykazoval. To potvrzuje fakt, že nejen vysoký obsah cukru, ale i další složky jsou v medu důležité.

Kyselost medu

Medy jsou obecně velmi kyselé, jejich pH se mění v závislosti na druhu medu, pohybují se kolem pH 3 – 5. Pro mnoho mikroorganismů je takto kyselé prostředí velmi nevhodné. Laboratorní experimenty ukázaly, že kyselost není nejdůležitějším parametrem k jeho antibiotické funkci. Některé medy vykazovaly antimikrobiální aktivitu pouze s přírodní kyselostí. Jiné medy naopak měly antimikrobiální aktivitu i po jejich umělé neutralizaci. pH tedy může hrát roli v aktivaci jiných látek v medu, které inhibují nebo zastavují množení bakterií.

Léčba kožních vředů, nehojících se ran (např. u pacientů s diabetem), popálenin a dalších trvá obvykle velmi dlouho, ovšem už nyní se testují a vyvíjejí preparáty s medem, které by léčbu urychlily. Po aplikaci medu a následném ovázání rány došlo v mnoha případech k zahojení rány v horizontu několika dní na rozdíl od standardní několikatýdenní léčby antibiotiky.

Peroxid vodíku

Med má původ v nektaru, což je produkt květů rostlin, a medovici, to je míza stromů a keřů filtrovaná navíc ještě přes jiný druh hmyzu – mšice, mery a červce. Tento hmyz nabodává cévy rostlin a vysává z nich mízu bohatou na cukry a další látky, jenže část z těchto látek je pro ně nestravitelná, a tak je vylučují. Na jehlicích nebo listech rostlin pak zůstávají sladké kapičky, které jsou sbírány včelami. Během transportu do úlu je nektar nebo medovice pozřen včelou a uložen v orgánu zvaném medný váček umístěném v trávicím traktu před žaludkem. V medném váčku je vznikající med obohacen o další enzymy a aminokyseliny. V souvislosti s antimikrobiálními účinky medu je to enzym glukosaoxidasa. Tento enzym mění molekuly glukosy na kyselinu glukonovou, vedlejším produktem je pak peroxid vodíku, látka dobře známá jako desinfekční činidlo. Zajímavé ovšem je, že glukosaoxidasa je téměř neaktivní ve zralém medu, tedy tom, co obsahuje kolem 18% vody. Jakmile je med naředěn, aktivita enzymu se zvýší až 50 000 x, tím také dojde ke vzrůstu koncentrace peroxidu vodíku v roztoku medu. Některé bakterie jsou velmi citlivé i k malým koncentracím peroxidu vodíku, jeho tvorba tedy zamezuje růstu takovýchto bakterií. Jiné mikroorganismy nejsou natolik citlivé, aby je peroxid vodíku zabil, avšak přesto je med účinný i na tyto bakterie.

Hnisající a nehojící se rány, na které byl med aplikován, obsahují velké množství plasmy pocházející z krve pacienta. Plasma jednak naředí med, zároveň ale rány obsahují velké množství leukocytů (bílých krvinek), které se postupně rozpadají. Med vykazuje paradoxně lepší účinek až po jeho aplikaci na skutečnou ránu než při umělých pokusech v laboratoři. Možné vysvětlení spočívá ve faktu, že i samy leukocyty jsou schopny tvořit peroxid vodíku, kterým bakterie zabíjejí. Při aplikaci medu na ránu dojde tedy k synergickému efektu naředěného medu a leukocytů, proto se zdá být účinnější až po aplikaci na reálnou ránu. Bylo zjištěno, že účinek medu se dá ještě navýšit, pokud je k němu přidán vitamín C. Peroxid vodíku je vcelku nestabilní molekula, avšak i přesto se ukazuje jako důležitá součást medu.

Další složky medu

Výzkum dále prokázal, že jsou rozdíly v jednotlivých medech v souvislosti s jejich antimikrobiální aktivitou testovanou na konkrétních bakteriích. Medy se liší jak hodnotou pH, množstvím vody, tak i obsahem látek, které můžeme souhrnně označit jako sekundární metabolity rostlin. Jedná se o fenolické látky, flanovoidy, saponiny a nepřeberné množství dalších. Každá rostlina produkuje určité metabolity, které se pak dostávají do nektaru nebo medovice, rostlinný původ medu může být tedy důležitý pro jeho terapeutický efekt při léčbě konkrétní choroby. Nakonec i laik může rozpoznat chuťové a pachové rozdíly mezi medy, které také úzce souvisí s jejich původem.

Royalisin v medu

Antimikrobiální peptidy jsou potenciální nástupci klasických antibiotik. Jde o látky vyskytující se na planetě od pradávna. Peptidy jsou malé molekuly bílkovin, vytváří je snad každý organismus na světě a některé z nich vykazují antimikrobiální aktivitu. Jelikož se na Zemi vyskytují po miliony let a bakterie si na ně zatím nevytvořili rezistenci, můžou být v budoucnu použity jako náhrada antibiotik. Těchto antimikrobiálních peptidů bylo popsáno již více než 1000 a liší se m.j. svým účinkem. V medu byl nalezen jeden z nich – royalisin. V medu se ho není velké množství. Při laboratorním testování royalisinu bylo zjištěno, že je účinný proti některým typům bakterií i ve velmi malých koncentracích.

Bakterie mléčného kvašení

Skladování nektaru nebo medovice v medném váčku při transportu včelami do úlu se ukazuje jako velice důležité pro správné zrání medu. Medný váček totiž obsahuje bakterie mléčného kvašení (Laktobacily a Bifidobakterie), které fermentují cukry na další látky, a obohacují tak zrající med o další cenné prvky. Výzkum těchto procesů je nyní ve svých začátcích, takže po čase se snad dozvíme, jak moc jsou právě tyto bakterie důležité pro správnou kvalitu a typické vlastnosti pravého včelího medu.

Hodnota medu                      

Med tedy není jen obyčejnou sladkostí, ale má i své využití v medicíně. Jeho výhodou je, že je pro každého dobře dostupný a ve srovnání s jinými léčivými produkty, je i velmi levný. V domácnosti může být med použit na léčbu ran, popálenin, hnisavých zánětů kůže atd. Jediná kontraindikace snad může být pouze alergie. Med lze ale užívat i vnitřně – léčba žaludečních vředů, zažívacích potíží, průjmů, nechutenství, pálení žáhy, bolesti v krku, běžná nachlazení atd. Zde se hodí aplikovat výsledky vědeckého výzkumu do praxe. Přídavek vitamínu C vede ke zvýšení antimikrobiální aktivity medu, takže med smíchaný s citrónem nebo šťávou z rakytníku či aronie může výrazně urychlit léčbu, neboť citron, rakytník i aronie jsou potraviny bohaté na vitamín C.

Co s medem určitě nedělat

Zahřívání medu snižuje jeho kvalitu, nedávejte med do horkého čaje, zkrystalizovaný med nerozpouštějte v horké vodě. Teplota nad 45 °C med poškozuje. Ideálně med konzumujte krystalický.

Skladování medu

Med je nejlépe skladovat v uzavřené sklenici na stinném místě a v chladu.

Největší mýtus o medu vznikl o jeho krystalizaci!

Krystalizace je přirozený proces. Jak už bylo uvedeno výše, med obsahuje jen velmi málo vody, a proto v takto koncentrovaném roztoku cukrů a dalších látek dochází ke spontánní krystalizaci hlavní složky – cukru glukosy. Nejde tedy o nic špatného, naopak buďte rádi, když med zkrystalizuje. Je to známka toho, že nebyl přehřátý na vysokou teplotu.

Druhý mýtus – med kazí zuby

Zubaři to často říkají, jenže pravda je jiná. Běžné sladkosti a hlavně používání antibiotik způsobují kažení zubů, med naopak působí proti vzniku zubního kazu. Bylo prokázáno, že med potlačuje růst bakterie způsobující zubní kaz. Při dodržení běžné hygieny se tedy není čeho obávat.

Použitá literatura:

Huttunen, S., Riihinen, K., Kauhanen, J., & Tikkanen-Kaukanen, C. (2013). Antimicrobial activity of different Finnish monofloral honeys against human pathogenic bacteria. APMIS, 121(9), 827-834. doi: 10.1111/apm.12039

Kwakman, P. H. S., te Velde, A. A., de Boer, L., Speijer, D., Vandenbroucke-Grauls, C. M. J. E., & Zaat, S. A. J. (2010). How honey kills bacteria. The FASEB Journal, 24(7), 2576-2582. doi: 10.1096/fj.09-150789

Kwakman, P. H. S., te Velde, A. A., de Boer, L., Vandenbroucke-Grauls, C. M. J. E., & Zaat, S. A. J. (2011). Two Major Medicinal Honeys Have Different Mechanisms of Bactericidal Activity. Plos one, 6(3), e17709. doi: 10.1371/journal.pone.0017709

Kwakman, P. H. S., & Zaat, S. A. J. (2012). Antibacterial components of honey. Iubmb Life, 64(1), 48-55. doi: 10.1002/iub.578

Molan, P. C. (1992). THE ANTIBACTERIAL ACTIVITY OF HONEY .1. THE NATURE OF THE ANTIBACTERIAL ACTIVITY. Bee World, 73(1), 5-28.

Vásquez, A., Forsgren, E., Fries, I., Paxton, R. J., Flaberg, E., Szekely, L., & Olofsson, T. C. (2012). Symbionts as Major Modulators of Insect Health: Lactic Acid Bacteria and Honeybees. Plos one, 7(3), e33188. doi: 10.1371/journal.pone.0033188

Wimley, W. C., & Hristova, K. (2011). Antimicrobial peptides: successes, challenges and unanswered questions. J Membr Biol, 239(1-2), 27-34. doi: 10.1007/s00232-011-9343-0